Zatím byl zájem o trička velmi slušný, takže pokud půjde vše dobře, je pravděpodobné, že se objeví další motiv, na kterém pracuji. Škála potisknutelných věcí je velká, takže bych rád časem realizoval i další oblečení, například košile, mikiny, čepice atd. Textil je přitom i s nápaditými střihy a v dobré kvalitě. Dál bych rád držel koncept předchozích sérií, kdy je vyrobeno pouze pár desítek triček, jejichž motivy se nebudou opakovat. Tím je zájemcům zaručena určitá exkluzivita.

V případě zájmu o triko CircleFish mne kontaktujte.

Tabulka rozměrů jednotlivých triček - slouží pouze orientačně, protože dámská trika jsou lehce elastická a nějaký ten centimetr z nich lze ještě vytáhnout.

Jak bylo již dříve uvedeno, Wacom začal hlavní řadu tabletů označovat místo formátů zkratkami S, M, L, XL. Mimo jiné zřejmě také proto, že formáty již nekorespondují s papírovými formáty A, ale přizpůsobily se poměrům širokoúhlých obrazovek současných monitorů. Velmi dobré ovladače však dokáží i starší A formáty řady Intuos 3 bez problémů namapovat na širokoúhlou obrazovku, aniž byste si to uvědomili (a ano, nedochází kžádnému zkreslení). Protože jsem dosud používal formát A5, na který jsem si zvyknul, sáhl jsem v nové řadě po podobném formátu, označeném jako M (medium). Přechod pro mne byl snadný, a během pár hodin testování jsem si na nový tablet rychle zvyknul, i když ne úplně ve všem.

Takže - jak se liší Intuos 3 a 4 a co je na novém modelu zajímavého? Recenzí a všelijakých rozborů nové řady tabletů bylo napsáno spousty, tablet není uživatelsky kdo ví jak složitá věc, takže myslím, že většina informací byla již podána. Proto se zaměřím na své vlastní postřehy. Tablet je navržen tak, aby levá ruka obsluhovala konfigurovatelná tlačítka a pravá vedla pero po ploše tabletu. Řada Intuos 2 nemá ovládací prvky žádné, u řady Intuos 3 levákům zrcadlově umístěná tlačítka  přinesla stejné možnosti ovládání, jaké měli právaci, ale podobně jako jim mohla tlačítka z protistrany vadit při práci. Nyní je vše vyřešeno elegantním způsobem, kdy je ovládání levou nebo pravou rukou volitelné, a to pouhým otočením zařízení o 180 stupňů. Velmi chytrý nápad, za který jistě někdo dostal u Wacomu pochvalu Otáčení tabletu však přináší problém, který na první pohled nemusí působit nijak závažně ale při časté práci se může stát otravný. Tablet má USB kabel, který zařízení napájí a přenáší data, odpojitelný. Konektor je však na jedné straně a v případě praváka dokonce na opačné, než byl u předchozího modelu. To znamená, že pokud jste pravák, bude vám kabel více či méně překářet u myši, protože vychází z pravé strany. Je škoda, že Wacom nevyvedl konektor na protilehlých stranách tabletu, aby si uživatel mohl rozhodnout, kudy kabel povede. Samozřejmě, značně závisí na ergonomii konkrétního pracoviště, pro někoho to bude problém, pro někoho ne.

Tvary tabletu jsou zaoblené, elegantní, většina je z matného, jemně strukturovaného plastu, panel s tlačítky je naopak z lesklého plastu, podobně, jako dříve Intuos 3, který byl takto řešen ale celý. Rozdíl přináší lepší komfort pro práci, protože ruka klouže po matném povrchu lépe, než po lesklém, ke kterému se více lepí a práce pak není tak pohodlná, zvláště v případě kreslení čar. Samotná kreslící plocha také doznala změn. Wacom u Intuosu 3 čelil kritice za to, že se fólie, kryjící citlivou plochu tabletu, brzo prošoupala užíváním, práce pak byla nepřesná nebo dokonce nemožná a fólii bylo nutné vyměnit. U Intuosu 4 je také fólie, ale evidentně z jiného materiálu, nebo alespoň s jinou úpravou. Povrch je jakoby porézní, není lesklý, a při kreslení klade docela solidní odpor, takže pocit z práce je zcela nový, oproti předchozím řadám. Neodvážím se říct (jako řada recenzentů), že odpor připomíná kreslení po papíře, ale předchozí klouzání po hladké ploše to také není. Je to jedna z věcí, u které jde vysloveně o zvyk - zatím mám pocit, že díky tomu je práce přesnější, ale vyžaduje také více tahů. Otázkou je, jak dlouho plocha fólie vydrží a kdy se poškrábe, nebo v lepším případě vyleští do hladka. Negativní stránkou této inovace je velmi rychle ubývající plastový hrot kreslícího pera. Na tento problém narazili všichni uživatelé, kteří se na novinku vrhli a věnovali několik hodin nebo dnů kreslení. Drsný povrch fólie obrousí hrot opravdu velmi rychle, a uživatelé se s tím již delší dobu svěřují na fórech. Hrot sám o sobě je jen plastový výlisek, který nenese žádnou technologii. Nicméně Wacom si náhradní hroty nechává pěkně zaplatit, v současnosti stojí balíček pěti hrotů kolem tří set korun, což není málo. Pocítí to především ti, co používají tablet denně, tedy například já

Abych uzavřel popis tabletu, zmíním se ještě o pár detailech. Tablet je lehčí, než jeho starší bratříček Intuos 3. Stavové podsvícení je chladně bílé, dioda se zmenšila a nyní nemění barvu z modré na zelenou, ale jen zvyšuje svítivost. Ovládací prvky opustily kontroverzní touch-strip proužky (někdy označované jako ribbon), které většinou nadělaly víc zmatku, než užitku. Ribbon ale nezmizel úplně, transformoval se do kruhového ovladače, který funguje jako nekonečný volič, přičemž uprostřed je potvrzovací tlačítko. Pro lidi, kteří ovládají grafický program tabletem, je to skutečně zajímavá novinka. Voličem lze ovládat například velikost stopy štětce, nebo v případě programů, jako je Photoshop od verze CS4 nebo Painter, otáčet plátno podobně, jako člověk otáčí při kreslení papír. Kruhový ovladač doplňují ještě dvě čtveřice tlačítek, kde jsou dvojice proti sobě v mírném sklonu, takže pohmatem lze jednotlivá tlačítka rozlišit - to je zlepšení proti tlačítkům Intuosu 3, nicméně mi přijde rozlišení stále nedostatečné, lepší by bylo udělat tlačítka s jiným povrchem. Filozofií práce na tabletu, který neobsahuje LCD displej je to, že se na ruce vůbec nedíváte a program ovládáte po paměti. Kontrolování, jestli mačkáte skutečně správné tlačítko, práci zdržuje a narušuje. Proto je i další novinka tabletu trochu sporná. Jedná se o malé displeje, které bílým podsvícením indikují, co které tlačítko vlastně dělá. Jednoduše zobrazují vedle tlačítka informativní ikonu nebo text. Na první pohled to vypadá efektně a přítažlivě, ale z výše uvedeného vyplývá, že pro práci to velký přínos nemá. Podsvícení svítí při práci, po nějaké době nečinnosti mírně ztmavne, a nakonec pohasne docela a zůstane svítit jen stavová dioda. Tablet se probere okamžitě, kdy přiblížíte pero.

A teď to hlavní, jak se na tom vlastně kreslí? Protože jsem používal už dvě řady Intuosů, tak mohu “čtyřku” dobře porovnat. Oproti předchozí řadě se navýšila citlivost přítlaku, Intuos 3 měl 1024 úrovní přítlaku a Intuos 4 se chlubí 2048 úrovněmi. Rozlišení snímání zůstalo nezměněno - 5080 lpi. Navýšení úrovní přítlaku jsem pokládal za něco, co nebude již při práci poznat, podobně jako různí recenzenti předchozího modelu, kteří dokonce tvrdili, že zvyšování citlivosti je naprosto zbytečné, protože je lidská ruka nedokáže rozlišit. Dost mě překvapilo, že to poznat je. Nejde tedy jen o marketingové číslo, pocit z kreslení je opět o něco přesvědčivější, u některých štětců je to docela výrazné. Pracuji s tabletem denně a “prokreslil” jsem na něm stovky hodin, takže jsem okamžitě poznal, že vrstvení je jemnější, že i štětcem s relativně tvrdým okrajem a jen mírným dotahem jsem schopen pracovat stejně, jako by měl okraje měkké. Práce je tak přesnější, nicméně je dobré připomenout, že takový rozdíl rozpozná opravdu jen člověk, co delší dobu pracoval s předchozím modelem. Navýšená citlivost není zásadní, ale je to příjemné zlepšení již tak skvělých hodnot tabletů Wacom. Myslím, že jen kůli citlivosti se nevyplatí na nový Intuos přecházet. Práce jako taková, je stejně pohodlná jako u předchozího modelu, díky jinému povrchu možná trochu lepší, přesnější, ale jde vysloveně o osobní pocit. K ovládání softwaru používám klávesnici s nakonfigurovanými zkratkami, proto tlačítka tabletu zatím zahálejí. Zajímavý prvek oproti předchozímu modelu, je Precision Mode, tedy režim, který lze aktivovat podržením tlačítka tabletu. V tu chvíli dochází k tomu, že se tahy provedené na tabletu, nepřenášejí na adekvátní část obrazovky, ale na daleko menší plochu. To znamená, že lze přesněji provádet jemné detailní zásahy v malbě, protože pohyb pera je zmenšen právě do detailu. Tato vlastnost se nedá dost dobře popsat, lepší je si ji vyzkoušet. Je to trochu jako když máte velký převod na přehazovačce svého kola - zatímco se velké kolo otáčí pomalu, malé kolečko se otočí víckrát. Zatím nedokážu říct, jestli je tato funkce nějak závratně přínosná, zásadní vliv na práci mít nebude, může ale vylepšit nebo změnit různé tvůrčí postupy.

Pero tabletu je černé, nyní pogumované celé, černé jsou i standardní hroty. Pero je o něco kratší než u předchozího modelu a působí v ruce trochu praktičtěji. Pro estéty je připraveno několik barevných kroužků, ktarými je možné pero trochu oživit. Stojánek k peru je jiný, než u Intuosu 3, to proto, že funguje i jako pouzdro na náhradní hroty a pinzetu k jejich vyjmutí z pera. Stylově ladí s tabletem.

Celkově je tablet provedený velmi solidně, jak je u Wacomu zvykem, nikde žádné vady a kazy, nikde nic neskřípe, nevrže, neprohýbá se. Kabel je dostatečně dlouhý (možná až moc), design i ergonomie se povedly. Ovladače jsou také podařené, i když v případě Windows 7 se stále objevuje problém s tím, že aktualizace systému ovladač tabletu blokují a je nutné ho čas od času znova instalovat. V nastavení lze potom měnit co je libo - namapovat si libovolné klávesy nebo zkratky na konkrétní tlačítka tabletu, nebo pera, a to i pro jednotlivé aplikace zvlášť, ladit citlivost a podobně. Tablet zobrazuje po stisku tlačítka i nápovědu, nebo speciální vějířovité menu, které zastupuje nejčastější příkazy, ale zatím jsem mu nepřišel na chuť.

Wacom udělal dobrou práci, nový Intuos je příjemný a velmi výkonný nástroj pro kreativní uživatele, kteří chtějí počítač používat pro vizualizace svých nápadů. Přechod z Intuosu 3 není vysloveně nutný, nic  zásadního se nezměnilo, nic převratného neobjevilo, ale je jisté, že do budoucna se Intuos 4 stane standardem.

Nesnáším a ani neprovozuji bačkorácké cestování stylem, kdy se turisté rozvalují v komplexech nebo střediscích a občas se vypraví na fakultativní výlet. A na druhou stranu zase nejsem blázen, co přijede do země s obří krosnou na zádech a cestuje sem a tam autostopem nebo místní dopravou a snaží se vyžít z pár tisícovek. Proto byl plán cestky tradiční a ověřený z předchozích zkušeností ze Španělska a Slovinska - vlastní auto. Tedy “vlastní”, na Krétě je to celkem problém, ne že by se tam nedalo s autem dojet, ale protože tam funguje velmi mnoho autopůjčoven, řešení se přímo nabízí. Letadlem od Smartwings jsme přiletěli do Chanie, krásného města v západní části Kréty. Ubytovali jsme se na strategickém místě v Kalamaki, což je v podstatě předměstí Chanie na severním pobřeží, bludiště apartmánů a komplexů. Protože pokaždé před cestou studuji podrobně topografii přes Google Earth, věděl jsem, že náš apartmán je v dobrém místě, pár desítek metrů od nájezdu na jedinou krétskou dálnici, která vede jako páteř celým ostrovem a bez jízdy po ní se člověk neobejde. Auto jsem si nechal přivézt z jedné půjčovny, přivezli ho tedy až z Heraklionu, ale i trochu vyšší cena se vyplatila, protože šlo o prakticky novou Toyotu Corollu, takže pohodlí cestování bylo zaručeno - nikdy bych nevěřil, co tahle limuzína zvládne v terénu, protože krétské silnice zvláště mimo sever jsou štěrkové, s výtluky a valchovitými plochami, na kterých se osvědčují malé teréňáčky, které si turisté půjčují. Pro čtyři lidi jsou však už příliš malé a nepraktické.

Kréťané většinou mluví alespoň jednoduchou angličtinou, ale s domluvou nebyl žádný problém, a tam, kde jsou turisté už vůbec ne. A protože je Kréta vysloveně turistická, tak to lze vztáhnout na celý ostrov. Není problém narazit na Čechy, ale podobně jako Kypr je Kréta pohlcována hlavně ruskými turisty, o nichž se nedá mluvit vždy pozitivně. Samotní Kréťané jsou také dost svérázní a nerad bych je míchal s ostatními Řeky, což by se jim asi nelíbilo. Na jednu stranu jsou příjemní, na druhou stranu v některých místech neváhají použít podfuky na turisty v podobě předražených taxíků nebo dokonce se zapíráním časů příjezdů a odjezdů místní dopravy proto, abyste je museli požádat o odvoz, samozřejmě za peníze. Každá země má něco a turista je prakticky všude brán na hůl, takže to nepřekvapí a dojem z dovolené nepokazí, ale občasný problém lehce naštve.

Dojem z Kréty je ale jednoznačně kladný. Už při příletu, kdy boeing kroužil nad Chanií se mezi mraky objevovaly kusy pobřeží s tak modrou vodou, že to bylo neuvěřitelné. Na moře jsem se vysloveně těšil, zrovna tak ale i na další místa, na která jsme se rozhodli vyjet. Byl jsem trochu rozčarovaný z výše zmíněné dálnice, která se jako čtyřproudá dálnice tvářila jen ve městech, mezi nimi to byla obyčejná silnice, s rychlostí často sníženou i na 50km/hod a s šíleným způsobem předjíždění. Abych nezapomněl, Kréťané, obecně jako Řekové, jezdí jako šílenci. Známé je jejich riskantní předjíždění, kterého jsem si užil vic než dost. Cesty jsou doslova lemované malými kapličkami, které ukazují, kde to kdo nevybral. Skoro v každém městě i vesnici je obchod s kapličkami, zřejmě je po nich velká poptávka. Problém je, že na úzkých a křivolakých krétských silnicích se bez předjetí nikam nedostanete a jste odsouzeni k dlouhé a úmorné jízdě za někým pomalým - a tím jsou nejčastěji turisté, vykulení z cizího prostředí, ploužící se rychlostí zraněného hlemýždě. Naštěstí jich v toto období už nebylo na silnicích mnoho, ale jak nám řekl taxikář z přístavu Sougia - v sezóně je to peklo. Vzhledem k tomu, že jsme měli dobré auto, jsem na sobě po pár dnech aklimatizace začal pozorovat první projevy řeckého šílenství, které se během dovolené vypilovaly do dokonalosti. Předjíždění se stalo denním chlebem, protože jsme autem vyjížděli paprskovitě od ubytování do všech směrů každý den. Předjet turistu nebyl problém, předjet Kréťana nebyl problém, nebyl problém předjíždění přes plnou čáru, obyčejné předjíždění, dvojité, ani dokonce trojité (to už jsem se trochu bál :). Pokud si člověk chce užít Krétu, bez auta se neobejde a řidič se prostě musí adaptovat na místní způsoby. Nikdy jsem se ale necítil nebezpečně, a mimo hodně osídlený sever je zbytek ostrova na řízení klidný a bezproblémový.

A že jsme toho najezdili opravdu hodně, nekonečné serpentiny silnic mohou natáhnout zdánlivě krátké vzdálenosti na opravdu dlouhý přejezd. Nebyl problém denně ujet 250 kilometrů. Náš ubytovatel Majk i jeho žena a jejich smečka psů nad námi kroutili hlavou a měli nás za blázny, turistický sever se probouzí nejdříve kolem deváté až desáté hodiny, my jsme vyjížděli někdy i v osm, abychom se dostali třeba až na druhý konec ostrova. Jednou nám navrhovali, kam bychom se mohli podívat a s hrůzou zjistili, že jsme tam všude už byli. I když to bylo náročné, stálo to za to, protože Kréta je krásná. Větrný ostrov, s divokým a na přírodní krásy bohatým západem, vyprahlým středem a východem s archeologickými památkami. Nejhezčí město je zřejmě stále Chania, plná uliček s benátskými a tureckými domy, podle toho, kdo si zrovna Krétu přisvojil. Z apartmánu jsme za mořem vyjížděli nejvíce na západ, kde je dobře přístupná pláž Falasarna, toho času nepřecpaná turisty, s pár lehátky, pískem, vlnami a útesy. Po křivolakém západním pobřeží jsme se dostali i na další vyhlášenou pláž Elafonisi, s růžovým pískem a mělčinami táhnoucími se daleko do moře. Nemohli jsme vynechat turisticky vyhlášenou soutěsku Samaria, která opravdu stojí za projití, i když je třeba časově dobře plánovat, aby člověk stihnul na jejím konci loď odjíždějící do přístavů na jihu, jinak se totiž ze soutěsky dostat nedá. Podobně jsme prošli i soutěsku Imbros, podívali se k starému benátskému hradu Frangocastello, navštívili jsme kláštery, jednak na poloostrovu nad Chanií i známý Moni Preveli na jihu. Nemohli jsme minout Stavros, pod velkým útesem, kde před 46 lety tančil Řek Zorba.

Vzdálené cesty vedly přes ostrov k památkám jako je Knossos, stará pevnost v Heraklionu a k vůbec nejvzdálenějšímu cíli - k náhorní planine Lasithi, která je největší na Krétě. Planina je známá tím, že dříve na ní stálo obrovské množství větrných mlýnů, podle průvodce až dvacet tisíc, které sloužily nejčastěji k pohánění čerpadel pro zavlažování obrovského barevného koberce polí a políček, který je po planině rozložen až k obzoru. Nesmím zapomenout ani na cestu k přírodnímu jezeru Kournas, které okupovali ruští turisté a kde naši kamarádku málem sežraly husokachny, kterým neprozřetelně něco hodila. Cesta pokračovala do Argyroupolis, městečka s prameny a vegetací, které bylo díky vodě více, než je na Krétě obvyklé. Jižní pláže jsou častěji kamenité, s nádhernými valouny s nejrozmanitějšími barvami a vzory, které pocházejí z hor, svažujících se k moři. Proto je zde moře i hlubší a živější. Hodně na mě zapůsobila pláž Balos, na polostrově Gramvusa, který vybíhá na samém severozápadě Kréty. Balos je obtížně přístupný - buď je možné se tam nechat dovézt lodí, ale tak se děje jen v typicky turistických mantinelech stovek lidí a limitovaného času, po který je možné na pláži být, než loď odpluje. Další možností je dojít na pláž pěšky, kolem polostrova a přes jeho hřbet, což je ale cesta dlouhá kolem deseti kilometrů. Třetí možnost je autem projet prašnou cestu na hřeben a pak jen sejít k pláži. Toyota dostala zabrat - i když byla půjčená, choval jsem se k ní jako by byla moje vlastní, a tak jsem se snažil jet co nejšetrněji. Jízda rychlostí nedosahující ani 20km/hod přes ostré špičaté kameny, díry, valchy a různé propadliny byl opravdu zážitek. Balos ale určitě stál za to, protože když jsme k němu scházeli z hřebenu, tak jsem si připadal jako v Karibiku, až na chybějící palmy. Bílý písek, skaliska a laguny s tyrkysovou vodou přecházející do azurové, úplná fantazie. Procestovali jsme i jeskyně, které na Krétě jsou, i když s mým oblíbeným Slovinskem se nedají srovnat, působí i tak zajímavě a stojí za to se do nich podívat.

Na jedné z posledních cest jsme zavítali i do odlehlé západní části ostrova, kde je v horách ukrytá vesnice Milia, takový skanzen složený z šestnácti domů, který ukazuje, jak to vypadalo na Krétě před mnoha lety. Cesta k vesnici stoupá do hor, nejdříve asfaltka, potom šterková cesta, na které stěží projedou dvě auta proti sobě. V horách je neuvěřitelné ticho, jen vítr v korunách stromů, nízké terasovité domky z kamene vypadají, jako by sem patřily odjakživa. Vytáhlé komíny, malá okna, místnosti, kde je podlaha často jen udusaná hlína. Milia nabízí ubytování i restauraci v kamenném domě s trámovým stropem. Osamělost a odlehlost toho místa je cítit na každém kroku a navozuje dojem tradiční krétské horské vesnice.

Mohl bych toho napsat ještě spoustu, ale ani tak by se Kréta nedala popsat taková, jaká ve skutečnosti je. Proto je nejlepší se tam zajet podívat osobně, vidět všechno na vlastní oči. Nejjižnější řecký ostrov za to určitě stojí, a pokud je člověk jen trochu akční a odmítá primitivní trávení dovolené, bude bohatě odměněn.

Stránky najdete na adrese: http://www.zen171398.zen.co.uk/index.html