Narozen v šedesátých letech v Německu, nyní žije v Berlíně
Město, město, město… Téma, které si řada autorů zvolila pro své práce. Každý po svém, každý jinou technikou. Stefan Hoenerloh maluje také město, ale způsobem, který vás nenechá vydechnout, abyste neporušili nekonečné ticho a tísnivou atmosféru, která vás z jeho velkoformátových obrazů zasáhne. Jeho obrazy jsou obrazy města a domů, ulic, zákoutí, nároží, výklenků a oprýskaných zdí. Rovněž opadaných říms, slepých oken a omšelých schodišť. Město, jaké Stefan maluje je prázdné, dokonale zbavené všeho organického, stromů, květin, ptáků a hlavně lidí. Vzniká tím obrovský kontrast, kdy náhle vidíme město bez lidí, tak, jak na něj nejsme vůbec zvyklí. Okamžitě vyvstává otázka: Co se stalo? Kde jsou všichni? Kam šli? Je tu vůbec někdo? Dokonalá noční můra ztracenosti v něčem, co bylo původně lidským sídlištěm. Divák podvědomě nahlíží do každého okna, do každého průchodu, zda-li v něm nezahlédne alespoň náznak toho, že zde někdo bydlí, což by působilo najednou velmi uklidňujícím dojmem. Každá taková snaha se ale ve Stefanových obrazech stává marnou, nechává architekturu vyniknout nade vše ostatní, ale svým vlastním způsobem. Spolu s jasným projevem času a eroze tak nechává nezodpovězené všechny naše otázky týkající se existence života v ulicích jeho měst. Fantaskní prázdnota, atmosferické kompozice, vyvážené barvy, brilantní perspektiva a zvláštní odcizené osvětlení. Prakticky výhradně renesanční a klasicistní architektura. To vše přináší nevšední, zajímavý a poutavý pohled do autorových vizí. I když je každý obraz znovu a znovu městem a domy, člověk je chce vidět všechny, všechny ty nekonečné variace a možnosti. Zvláštní melancholie a atmosféra řadí tento druh umění právě do oblastí, kterými se zabývá DarkArt. Dokládá, že darkart není hromada lebek, nebo plačící anděl na hřbitově, jak se bohužel mylně mnoho lidí domnívá. Stefan si vystačí s architekturou a městem, bez figur, bez barev a dokáže z těchto ingrediencí vytvořit velice zajímavý svět, který láká k prozkoumání.
Oči upřené do neznáma
Gerhard Charles Rump (redakce uměleckého trhu – pozn. překl.)
O obrazech Stefana Hoenerloha
Společensky organizovaní tvorové inklinují k budování velkých staveb k obecnému užívání.
A architektura, stvořená člověkem, má největší množství aspektů, jež sahají za hranice čistého užitku. Například estetické a také symbolické. Konečně, nejpozději od dob výzkumů Güntera Bandmanna víme, že katedrály jsou mimo jiné obrazem nebeského Jeruzaléma.
Například vily jsou výrazem vkusu a pochopení sebe sama jejich budovatelů. A městská architektura odráží zvyky a ještě více pak: zlozvyky společnosti, které si sama udržuje. To vše pak platí ještě v daleko koncentrovanější míře, pokud je architektura námětem jiného umění – malby. Když se stává architektura námětem malířství, jako v případě Stefana Hoenerloha, musí být počítáno ještě s něčím víc, než jen s interpretací architektonických idejí.
Stefan Hoenerloh je výjimečný malíř – moderní, avšak s perfektní starou mistrovskou technikou, která může dát vznik čemukoli jen chce a také může poukázat na cokoli jen chce. Velké téma Stefana Hoenerloha je architektura, zbudované město. Ale pouze ve výřezu. Netvoří žádná panoramata jako vizi minulé, přítomné, či budoucí urbanistiky. Výřez stojí v centru, tak jako my sami, když procházejíce městem vstřebáváme pouhé výřezy. Poznáváme je znova, ony architektury, které Stefan Hoenerloh v mnoha vrstvách lazurující zaklíná do svých obrazů. A přece jsme sedli na lep klamu. Přece, to díky vykreslení detailu a zachycení patiny jednotlivých staveb: Ve skutečnosti neexistují.
Hoenerloh není žádný benátský, marseillský nebo salamancký turista se štětcem místo kamery. Přestože mohou protínající se linie v obrazech vyvolat na první pohled dojem, že se jedná o fotografie, nebo obrazy malované podle fotografií. Jeho namalované stavby jsou pouhou fikcí. Nenacházejí se krom jeho obrazů nikde. A proto je možné je najít všude. Tím, že ztvárňují ideu stojícího města, mimo hranice stavitelských omezení, kterou vykazuje reálná architektura, může jeho „město“ hovořit více a o jiných věcech než skutečné stavby, které vídáme přes roh nebo u vzdálené Newy.
Hoenerlohovy stavby nám také nedávají rychlokurs napříč historií stylů. Slučují městský architektonický styl a architektonickou dekoraci mezi renesancí a klasicismem a jejich neo-formami, bez toho, aby byly zapřísáhlé k jejich základním konceptům. Je to vnitřní logická shoda – vzdávat se znázornění reálné architektury.
Z této dvojité fikce čerpají sílu, kterou působí na pozorovatele, nezávisle na jeho životních zkušenostech, věku, pohlaví, nebo sociálním postavení. Nezávisle na tom, jak toto pozadí spolu ovlivňuje vztah pozorovatele k Hoenerlohovým obrazům, je jádro univerzální, nad smyslovým dojmem, nad vizuální zkušeností.
Především je tu velikost. I když Hoenerlohovy obrazy nejsou bezpodmínečně vyvedeny v monumentálních dimenzích, je přeci jen monumentálnost jeho stavbám vlastní. To spočívá v motivech malby, jednak nemaluje žádné chaloupky, ale velkostavby o mnoha poschodích, které zřídkakdy vidíme celé, ale většinou přesně v onom podhledu, kde se sbíhají linie, které podtrhují naši malost oproti velikosti budov. Svědčí o vůli, moci, tradici, která vychází nad rámec našich prostředků a nás samotných, která je společenská a tím nadindividuální.
Do té míry je pravdou, že Hoenerloh upřednostňuje „klasické“ formy, místo individualistických moderních. Kolektivistická moderna zůstává, protože skýtá méně dráždění.
Dostává pozorovatele do vztahu s těmito velkými komplexy, které definují jeho nebo její pozici ve vztahu k nim, které chtějí probudit nejprve vlastní vnitřní svět myšlenek a emocí, za účelem probudit život v těchto namalovaných světech.
A pak je tu prázdnota. Žádní lidé – také žádná zvířata ani rostliny nejsou k vidění a neobývají Hoenerlohovy domy. Každopádně žádné, které můžeme vidět. Stavby přesto nepůsobí neobydleně. Existují, i když jemné, náznaky obydlenosti. A když je to pozorovatel, který stimuluje své citové nebo myšlenkové světy, pak je to i on, kdo stavby obývá. Nebo jeho přátelé, známí, příbuzní, které navštěvuje, když svýma očima vstoupí do Hoenerlohových obrazů. Přinejmenším by to mohli být jeho známí.
Otevírá se tu však i jiná možnost. Pozorovatel může být také v neznámu divákem – turistou, který najednou zahne za roh a má před sebou pohled, který se mu ještě nikdy nenaskytl nebo alespoň ne takto. Je to zážitek, který je známý každému, který měli již mnozí: Při bloumání cizím městem vidíme najednou něco, co se nám zdá známé, něco co už jsme někdy viděli. Možná v minulém životě. Ale přece jen to není déjà-vu, protože ve skutečnosti je nám to neznámé. A tak jsou Hoenerlohovy obrazy téměř déjà-vu, téměř-známé. Z této nejistoty, z tohoto napětí mezi minulým a možným vzniká velké kouzlo.
Máme tu také čas.
Protože domy na obrazech jsou staré, zub času je na nich znát, jsou pokryté prachem staletí, fasáda je omytá stovkami proběhlých podzimních dešťů, napadnutá rozmary počasí po bezpočet let. Patina, špinavá a zároveň vznešená, poukazuje na důstojnost stáří (a co má stáří snad nejspíš, krom důstojnosti?). Ukazují, že jsou tu déle než my (pozorovatelé) tu kdy vůbec budeme. Jsou vůči nám v převaze. A vyprávějí o času.
Čas je neslýchanou fascinací. Ani fyzika, nejspíše nejpokročilejší ze všech věd si nedokáže poradit. Věří, že je relativní, a že je možné ho rychlostí prodloužit. A tak se fyzika projeví jako omezená, neboť nedovede skrze své prostředky pochopit, že měří pouze efekty, které působí na časomíru (jelikož jsou matérií). Čas je absolutní. Plyne neustále, nekonečný proud, bez začátku a konce. Vždy existoval a existovat bude. Není možné v něm cestovat jako v prostoru. Co bylo, nezvratně uplynulo, co bude, neví nikdo. I kdyby existovala vesmírná loď, která by letěla rychleji než čas – do budoucnosti by se dostat nemohla, protože ta se ještě nestala a z minulosti by mohla zachytit pouze pár světelných paprsků. I světlo podléhá Druhé hlavní větě termodynamiky : Rozplývá se v nerozplynutelném chaosu.
Toto vše nahání strach. Stefanu Honerlohovi to nahání strach. A tak se pokouší, jak heroicky, tak zbytečně, vše zastavit, stvořit ostrovy v proudu času, které nebudou strhnuty s sebou. To samozřejmě není možné a pozorovatel, kterého činí účastníkem na svém strachu z času, to cítí. Domy vyprávějí o čase, o čase, který minul. To bude nejspíše to, co na starých zdech obdivujeme – bezpočet nitek života, které se u nich odvíjely, tisíceré dávno ztracené výkřiky radosti, vášně a přátelství, nekonečně vzdálené echo tichého pláče dívky, která před kamennými zdmi byla docela neslyšně odvržena, starostlivé vdechy matek, které pohltily dřevěné trámy stropů, zloba opilých mužů, která pronikla až z hlubokých okenních nitek nahoru k oknům ven, cupitání a dupání předešlých generací, které budeme jednou následovat – a melancholie, která tváří v tvář stáří není nic jiného než zapouzdřený smutek vědomí z vlastní smrti.
Když Stefan Hoenerloh maluje ty staré zdi, zaříkává své démony. Každý obraz je svíčkou v zaříkávacím kruhu. Každý tah štětcem je zaklínadlem. A Hoenerloh se přitom soustředí na domy, neboť tam se na nebi neděje žádná dramatizující hra oblaků. To zůstává neproniknutelně zatažené, v pozadí, nanejvýše průsvitka expresivních střešních linií, nejčastěji zdrojem světla pro takřka křehké, rovnoměrné světlo díla, které pozorovatele jemně strhává do obrazu, jako starý přítel, který mu opatrně pokládá ruku na rameno.
A jsme–li v prostoru obrazů, pak vidíme detaily, které zážitek obohacují. Nacházejí se tam prostory, které nemůžeme obývat, i když to zpočátku může budit toto zdání. Ve velkých částech budov, které nemají žádné pokoje, přestože se tam zdály být. Vidíme vyvážené páry protikladů, schodiště vedoucí nahoru i dolů, mosty vzdechů, které spojují zdánlivě nesouvisející. To vede k bohaté avšak paradoxní zkušenosti z architektury skrze médium malířství, neboť teprve v malířství se stává zřetelným, co může být architekturou a co naopak ne. A ukazuje nám skrze sama sebe, jaké může nabídnout poznatky, pro malíře i pozorovatele. Tak se stane symbolickou konkretizací zkušenosti světa.
Vzorky v patině, působící jako titěrné archivy hmotného rozpadu, které se dají při bližším pohledu znát jako autonomní estetické vzory, s důrazem na svébytný život v souvislosti s malířským provedením obrazu. Protože to jsou obrazy Stefana Hoenerloha vždy: Malířství, které se jako takové ukazuje.
přeložila: Bunny
Děkuji Stefanovi za svolení k užití textu i reprodukcí jeho obrazů.