Robert Thompson, FantasyBook Critic blog
Možná by více umělců mělo psát romány. Nedávno mě doslova strhl debut Marka J. Ferrariho The Book of Joby. A neuběhlo ani pár měsíců a máme tu prvotinu Wayna Barlowa God’s Demon, která na mě zapůsobila neméně silně. Když mi tedy Waynova vydavatelka Dot poskytla příležitost tohoto umělce vyzpovídat, jak jsem mohl říci ne? Konec konců Wayne přeci nenapsal jen tuto skvělou knihu, mluvíme o chlapíkovi, jehož díla najdeme doslova všude – na obálkách knih, časopisů, v televizi, ve videohrách, jako akční figurky, hrací karty a dokonce i ve filmu nevyjímaje dva díly Harryho Pottera (H.P. a vězeň z Azkabanu, H.P. a ohnivý pohár). Takže díky Dot a Wayneovi mám nyní pro vás zajímavé interview převážně na téma Wayneovy poslední knihy, ale nevyhneme se ani úvahám o fantastické literatuře či spolupráci s Guillermem del Torem (Hellboy, Blade II, Panův Labyrint).
Robert: Podle tvých slov byl pro tebe velkou inspirací Ztracený ráj Johna Miltona a to nejen při práci na artbooku Barlowe’s Inferno (1998) & Brushfire: Illuminations from the Inferno (2001), ale také při psaní God’s Demon. Jak v tobě vzklíčila představa pekla, čeho jsi doufal, že docílíš a jaké byly další vlivy na tento projekt.
Wayne: Kdysi na koleji jsem strávil nějaký čas čtením Dantova Inferna a pojal myšlenku, prozkoumat jeho vizi pekla. Nikdy jsem sice nepřekonal fázi náčrtků, ale dá se říci, že to bylo moje první setkání s infernální tématikou. Geneze mého vlastního pekla se ubírala klikatějšími cestičkami. Nějakou dobu jsem se s tím pral, ale cítil jsem, že jsem uvízl na mrtvém bodě. Abych docílil větší emocionální odezvy, nakreslil jsem pekelnou bytost, nesoucí stažené lidské kůže. Tato temná a znepokojující kresba se konečně setkala s ohlasy, v něž jsem doufal. Následovala The Wargate, která se stala určujícím bodem v mém dalším směřování. A pak jsem přečetl Miltona. Přede mnou leželo vizuálně nesmírně silné vyobrazení podsvětí, asi vůbec nejpůsobivější uchopení této tématiky, jaké bylo vůbec kdy vytvořeno. Byl to svět, který by ve své plnosti a promyšlenosti uvedl v trapné rozpaky každého hollywoodského režiséra. Miltonovy ideje mě doslova naplnily a já cítil, že musím udělat stejnou věc, jen po svém. Nikdy jsem nebyl z těch, kteří by kráčeli ve šlépějích někoho jiného. Ačkoliv vám vždy rád přiznám silný Miltonův vliv, rychle dodám, že mé peklo je pro mě věc velice osobní. Milton mi pomohl uvědomit si epické měřítko celé věci a otevřel mi tím vlastní cestu. S každou kresbou jsem se pokoušel přidat něco dalšího k vizuální a narativní stránce. Stále důležitější se stávala ikonografie, a ke slovu přišlo i mé přírodopisné vzdělání. Má láska k historii a mytologii dávala tvar architektuře i tvorům, zalidňujícím ulice. Ovšem teprve když jsem začal zkoumat světové mýty o pekle, začala ta pravá legrace. To bylo opravdové cvičení v konstrukci vlastního světa – úsilí, které bych za nic neměnil.
Robert: Kdy a proč jsi se rozhodl napsat God’s Demon?
Wayne: Pár roků nazpět – sedm nebo osm – jsem napsal první verzi scénáře INFERNO: Rebellion in Hell. Byla to odpověď na dohady, zda za sérií mých kreseb stojí nějaký příběh. Na začátku jsem si to sám neuvědomoval, pak mě tato myšlenka začala při tvorbě pronásledovat a výsledkem byl právě filmový scénář. Kupodivu se mi povedlo jej udat studiu Fox Feature Animation, ovšem obratem se mi vrátil, když studio zaniklo. To pro mě bylo dost nepříjemné a trvalo, než jsem se přes to přenesl. Až za pár let jsem se opět pochlubil jednomu režisérovi, který byl natolik laskavý, že se mým scénářem i přes nabitý kalendář zabýval. Podle něj šlo o ambiciózní dílo, ale některé části mi doporučil k přepracování. Za to jsem mu dodnes vděčný. Měl pravdu, bylo to poněkud neohrabané. Nicméně když už jsem si měl na scénář znovu sednout a věnovat mu takovou spoustu práce, mohl jsem stejně dobře napsat rovnou román. Scénář mi díky svému vizuálnímu zaměření posloužil jako výborná kostra pro God’s Demon. Ovšem v době, kdy jsem na něm začal pracovat, měl jsem už další spoustu poznámek a nápadů, jejichž zapracování celý proces protáhlo.
Robert: Tuším, že God’s Demon je tvá první kniha. Co pro tebe bylo při psaní nejtěžší a co jsi se přitom naučil?
Wayne: Lepší otázka by byla: „Bylo při psaní God’s Demon něco snadného?„ Odpověď zní: „Ne!“ Byla to asi nejobtížnější věc, co jsem v životě podnikl. Byly i dny (velice zřídkavé), kdy jsem si pomyslel: „To mi to ale píše“. To je nejpozitivnější věc, kterou k tomu můžu říct. Většinou to bylo velmi velmi těžké a to nemluvím o dnech, kdy psaní kolidovalo s prací pro film nebo malováním. Nějakou dobu jsem tehdy pracoval na jednom filmu a bydlel po hotelech. O víkendu jsem skoro plakal vysílením, jak jsem se snažil zas něco hodit na papír. Prostě to nešlo, tak jsem aspoň editoval. Lidé, kteří dokáží pravidelně a dobře psát, mají po této zkušenosti mé uznání. K druhé otázce, co mě psaní naučilo: psaní má mnoho paralel k dalším způsobům tvorby (např. při budování atmosféry), a mít každou nohu v jiném uměleckém táboře, bylo pro mě fascinující A, aniž bych chtěl, aby to znělo nabubřele, naučil jsem se také mnoho o sobě.
Robert: Co zajímavého ses tedy o sobě dozvěděl při psaní?
Wayne: Asi nejvíce mě to naučilo být sám k sobě tolerantní. Psaní téhle knihy bylo něco docela jiného než psaní “Expedition” před lety. Tehdy jsem zvolil deníkovou formu, jelikož jsem si byl nucen přiznat, že klasický román nezvládnu. S God’s Demon jsem v sobě tuto blokádu zrušil . Skočil jsem po příležitosti skoro jako jistý démon jménem Sargatanas, který také musel dorůst k tomu, aby využil dané příležitosti. Během toho dlouhého procesu jsem mnohokrát zapochyboval o vlastních schopnostech, motivech apod. Nebylo to příjemné, ale naučil jsem se akceptovat realitu dané situace a umínil si, že jednoduše budu psát tak dlouho, jak jen bude zapotřebí, aby vzniklo něco čitelného. A taky jsem to zvládl, ale vyžadovalo to daleko více trpělivosti, než jsem kdy byl nucen vynaložit. Uvědomuju si, že existuje spousta lidí, kteří píší se stejnou lehkostí, jako já kreslím a pro ty bude líčení mých útrap znít dost úsměvně, nicméně pro mě to byla opravdová kruciáta.
Robert: Kreslil jsi covery pro snad všechny hlavní vydavatelství v USA. Dalo ti to výhodu při jednání s nimi a proč ses nakonec rozhodl pro vydavatelství Tor?
Wayne: Nemám dojem, že by má práce měla vliv při jednání o God’s Demon. Skončil jsem u Tora hlavně proto, že vydavatel Pat LoBrutto nalezl v mé knize zalíbení. Po celou dobu mě podporoval a zásoboval užitečnými poznatky o infernální tematice. U vydavatele jsem hledal hlavně vnímavost a pochopení a to jsem našel.
Robert: Při četbě tvé knihy jsem byl ohromen hloubkou detailu a životností, kterou na mě působila. Jako by se v ní odrazilo tvé malířské umění. Myslíš, že se tvé primární povolání projevuje při psaní ještě jiným způsobem?
Wayne: Nejsem si jistý, jestli šlo o odraz mých malířských schopností. Genezi tohoto jevu bych viděl spíš ve výchově, četbě a mé zálibě v tvorbě jiných umělců. To, co tak velkoryse označuješ za hloubku detailu, je reflexí mých dětských zálib, knih a dalších vlivů, které mě formovaly. Už jako kluk jsem se vyžíval v detailech a dokázal se do svých koníčků ponořit až po uši. Mé psaní i malování se inspiruje v historii. Malování v pozdním 19. století, psaní v 60. a 70. letech, kdy jsem dospíval. To byl podle mě konec éry, kdy spisovatelé SF dokázali tvořit pořádné popisy. Miluju popisy postav, událostí, míst a nic mě při čtení nepotěší tak, jako když si s tím dá autor opravdu práci. Samozřejmě znám všechny protiargumenty – zpomaluje to děj, čtenáři si chtějí vše představit sami atd. 80. léta byla v tomhle hodně destruktivní. To ale není nic pro mě a taky proto mám rád spíše starší romány. Stanovil jsem si osobní cíl, popsat peklo jak nejlépe to jde a udělat ho tím pro čtenáře reálné.
Robert: Když mluvíme o vlivech, všiml jsem si, že jsi ve své knize využil spoustu fantasy elementů: hierarchii poddaných a šlechticů, epické bitvy, systém magie, dvorskou politika atd. Jak velká část tvé knihy byla ovlivněna četbou fantasy a kterých autorů? Anebo jinak – byla by tu nějaká fantasy, kdybychom neměli Bibli a z ní odvozenou teologii?
Wayne: Na tuhle teologickou vějičku mě nenachytáte! Náboženství prostě je. Vždy hrálo roli v životě lidí a zabývají se jím větší myslitelé, než jsme my dva. Jediné, co na toto téma řeknu je, že kdesi je jistě nebeský hřbitov s božstvy, které kdysi považovali za vládce světů. Jestli má tohle nějakou souvislost s fantasy, tak prosím.
Fantastická literatura při mé tvorbě hrála svou roli, i když ne příliš zásadní. Jako mladík jsem četl E.R. Eddisona, J.R.R. Tolkiena, D. Lindsayho a H.G. Wellse. Ti se mnou zůstali dosud a neustále mě inspirují a fascinují. K těmto jménům musím jedním dechem přidat Suetonia, Tacita a Livia. Jak jsem řekl, jsem blázen do historie a ten pocit nadčasovosti, který se mě zmocní při četbě jejich děl, je téměř hmatatelný. Něco z toho jsem chtěl čtenářům zprostředkovat. Mým cílem bylo, aby kniha působila starožitně, skoro jako by staří Římané psali kroniku pekla. Při psaní jsem měl na mysli i jiná historická období – intriky alžbětinského královského dvora a události v Cromwellově éře mi posloužily za prubířský kámen. Politika je politika, ať už ji provozujete v Anglii, Římě nebo Číně. Nebo v pekle. A když už máte dvůr, musíte mít i hierarchii a poddané.
Fantasy s námi byla od dob, co jsme poprvé předali naše myšlenky kameni nebo papyru. Její prvky jsou zřetelné v Homérovi, v mýtu o Gilgameshovi, v Platónovi atd. Fantastické prvky vypravěči užívali pro pobavení i jako metaforu skutečného života. Lidská fantazie je stejná dnes jako byla před 3 000 lety, mění se jen měřítko a propriety, ale touha po snu, magii a nadpřirozeném vysvětlení nepochopitelných jevů tu bude vždy.
Když je řeč o magii, je to zvláštní, ale nikdy jsem nevnímal kousky mých pekelníků jako magii. Co do definice to nepochybně magie je, ale označujeme snad skutky andělů za kouzla? Je Bible naplněná magickými kejkly? Pochybuju, že by její zbožné čtenářstvo s takovou definicí souhlasilo. Pro mě jsou podobné skutky démonů jejich přirozeností, stejně jako je pro chobotnici přirozené vypouštět inkoustová oblaka. Prostě jsou, jací jsou. Ale samozřejmě jde o můj výmysl a můžu si ho definovat, jak jen bude nejlépe vyhovovat mým záměrům.
Robert: Ta úvaha o magii je bezesporu podnětná. Ale pojďme dále – na to, že se tvůj román odehrává v pekle, jde vlastně o dost povznášející příběh. Jak jsi k tomu dospěl?
Wayne: Podobné směřování bylo jen logické. Peklo je hrozné místo, ale kde jinde byste byli lépe motivováni k tomu, dosáhnout nebe? Ačkoliv Sargatanasovo směřování není úplně nepředvídatelné, slouží jako vhodný kontrapunkt k temnému a zlému prostředí, v němž je nucen žít. Nebylo pochyb, že se můj příběh bude odehrávat v pekle, co jsem nevěděl bylo, jak to zaonačit, aby vše kolem Sargatanase nepůsobilo tak nevyhnutelně temně. A právě jeho pouť mi v tom napomohla. Nemyslím si, že dobro musí vždy zvítězit nad zlem, ale v knize se tomu jen obtížně vyhýbalo. Milton přišel s archetypem přitažlivého anti-hrdiny se svým popisem Satana a i já si užíval ponoření do temnějších zákoutí. Snad se mi povedlo naservírovat vám tuto temnotu ve stravitelné formě.
Robert: God’s Demon je uzavřený příběh, jeho konec ovšem nechává dost prostoru pro sequel. Jaké jsou tvé další plány s peklem, ať už ve formě art booků nebo pokračování románu?
Wayne: Tak už se dostáváme k pokračování. Nebo ještě hůře – k obávaným trilogiím! Bojím se, že se k tomu schyluje. Celkem se na to těším, přestože mi první díl dal tak zabrat. Zbylo ještě tolik osudů, postav a dějů, které se v mé mysli perou o to, být vyřčeny. Peklo je neskutečně bohatá a plodná krajina. Podněcovalo fantazii každé kultury od časů, kdy se lidé začali obávat trestu za své konání.
Někdy v budoucnu bych rád vydal mé staré infernální práce spolu s novými kresbami, ale ještě předtím mám v plánu God’s Demon v limitované edici s artworky. Když jsem si uvědomil, že vyjde jen s coverem bez jakýchkoliv dalších ilustrací, vyděsil jsem se. Znamenalo to, že celou tíži budování příběhu a atmosféry bude muset nést jen slovo, což mě, jako začínajícího autora, vyděsilo. Žádné grafické berličky! Nakonec to ale bylo pozitivum, donutilo mě to totiž uvažovat jako spisovatele. Ale teď, když je knížka hotová, myslím, že další kresby by příběh nijak nepoškodily.
Samozřejmě se nebráním ani jiným způsobům rozšíření mého temného světa. Sem s filmy, televizními seriály a hrami! Peklo je vizuálně tak silné, že by mnozí mohli být fascinování jeho temným kouzlem.
Robert: To jsou skvělé zprávy. Doufal jsem v další pokračování a vydání s kresbami je perfektní nápad. Hned mě napadá srovnání s The Orphan’s Tales Catherynne M. Valente a Gentlemen of the Road Michaela Chabona. To byl šťastný příklad toho, jak grafická stránka dokáže umocnit čtenářský zážitek. Děláš v současnosti ještě na něčem jiném?
Wayne: Ano, mám v práci další art book, zcela nezávislý na pekelné sérii. Nerad bych o tom předčasně hovořil, jen řeknu, že při téhle práci dojde k uplatnění mé designérské cítění. A už jsem začal dělat na druhém dílu God’s Demon.
Robert: Když jsme načali další média, tvé návrhy byly použity i ve filmech (Harry Potter 3 + 4, Blade II, Hellboy), v TV (Alien Planet na Discovery Channel, Babylon 5) a ve videohrách (Dead Rush, Prototype). Jak blízce spolupracuješ s tvůrci těchto projektů a jak moc se liší práce pro jednotlivá média?
Wayne: Pracuji bez prostředníka, co by nám filtroval informace, které potřebuju dostávat v neředěné formě přímo od osoby nejpovolanější – režiséra nebo producenta. Můj styl vznikl při mé práci ilustrátora. Jsem vždy silně zaměřený na práci, kterou zrovna dělám a platí to i v mé tvorbě pro Hollywood. Pečlivě naslouchám tomu, co po mně chtějí a snažím se číst i mezi řádky ve scénáři. To je pro mě zlaté pravidlo. Jak bych se asi cítil, kdyby se na mé vypiplané dílo vrhla tlupa designérů a ilustrátorů bez kapky respektu? S tímto na paměti se snažím respektovat originální dílo, které mi předložil režisér. Řídím se tím už od dob, co jsem dělával obálky paperbacků.
Každá práce je něčím jiná. Lidi, s nimiž spolupracuji, mají jinou dynamiku, projekt také a časový pres určitě hraje svou roli. Alien Planet byl v něčem odlišný, protože vycházel z mé vlastní knihy Expedition. Rád bych si k tomu řekl svoje, ale Discovery Channel měl dojem, že jejich hlas je přednější. Původně se mělo filmové zpracování více podobat přírodopisnému dokumentu. Jako něco od David Attenborougha. Ale vyvinulo se to jinak.
Robert: Pár tvých nejčerstvějších projektů souvisí s předprodukčními pracemi pro Hellboy II: The Golden Army, The Priest, filmovou adaptací Paradise Lost a a videohrou Prototype. Co od nich můžeme očekávat? Jaká byla spolupráce s Guillermem del Torem, s nímž jsi už dělal i na Hellboy a Blade II.
Wayne: Momentální stav prací na těchto filmech si můžete ověřit v internetové databázi filmů IMDB. Hellboy II se stále ještě točí a očekávám, že to bude opravdu cool věc. Práce s Guillermem je vždy skvělá. Je jedním z nevizuálněji orientovaných režisérů, jaké jsem kdy potkal, opravdový certifikovaný génius s vizí tak jasnou, že je schopna předefinovat celý žánr a hlavně – dělat s ním je zábava. Doufám, že náš pracovní vztah se bude i nadále rozvíjet.
Robert: Mimo filmů a dalších velkých projektů jsi vytvářel i leporela, ilustrované metry pro děti, kalendáře, grafické novely, vlastní řadu hraček, hrací karty a tvá díla najdeme v mnoha muzeích. Je tu ještě něco, do čeho ses nepustil a rád bys.
Wayne: Ta směsice je jistě pestrá a práce na každé věci byla zábavná, ale můj svatý grál by bylo natočení filmu na motivy God’s Demon. Jsem si plně vědom, jak velké náklady by to obnášelo, přesto jsem si jistý, že publikum ochotné shlédnout podobný snímek je dostatečně široké. Něco jako Pán prstenů v pekle, jestli chcete. Nedokážu si vymyslet nic víc vzrušujícího, než přivést tento příbeh k životu.
Mnoho z mých dalších nenaplněných cílů se točí kolem umění jako takového. Rád bych vytvořil nějakou sochu, namaloval pár opravdu velikých pláten. Kdyby mě tak připoutali k malířskému stojanu a nezatěžovali prozaickými problémy a komercí, to by bylo něco. A abych odpověděl na mnoho emailů, které mi chodí: Ano, rád bych přetvořil Thype do knižní formy. Jde o postavu, kterou jsem kreslil pár desítek let nazpět (na koleji jsem udělal pár jeho skic, které se objevily v Barlowe’s Guide to Extraterrestrials) a která se dosud nedočkala dalšího vývoje. Jednoho dne se k tomu dostanu.
Robert: Ve své kariéře jsi dělal na spoustě skvělých projektů a spolupracoval s opravdovými osobnostmi. Je tu nějaká zvláštní zkušenost, kterou bys rád vyzdvihl:
Wayne: Určitě ano, ale bohužel, dosud nejsem zmocněn, abych o tom mluvil.
Robert: Aha, takže jde o nějakou novinku. To se už nemůžu dočkat.
V současnosti je zábava pro masy stále více závislá na moderních technologiích a dokonce podněcuje jejich další vývoj. Média závislá na tisku se stávají ohroženým druhem. Vidíš nějakou možnost, jak předejít jeho vyhynutí?
Wayne: Opravdu, média založená na tisku a papíru jsou dnes v ohrožení, že se stanou ještě okrajovější formou zábavy. Lidi nemají dost času, prostě si sednout a něčemu se několik hodin v kuse věnovat. Svádějí je média, která si nárokují jen zlomek jejich času a do značné míry za to můžou i vydavatelé. Byl to temný den, když si manageři vydavatelských společností posvítili na prodeje a donutili své editory, zajímat se hlavně o čísla. SF a fantasy pěkně skřípli a soustředili se na tituly, navázané na televizní seriály a filmy. Tím se značně zúžilo pole především pro začínající autory. Najednou jsme tu měli kupy titulů, odvozené od známých televizních frančíz, často ve zředěné formě bez chuti a bez zápachu. Jen ověření autoři měli ještě šanci na nějakou originalitu. A proti tomu se postavily nové a často zábavné a originální televizní show, PC hry a filmy. Hádejte, po čem pak konzument spíš sáhne. Jenže co s tím? Asi nic, džin už je ven z láhve. Pouze bych doporučil vydavatelům, ať se nebojí podporovat nové a neotřelé knihy.
Co se týče autorů, těžko jim radit něco jiného, než – pište! Jsou bohužel jen jedním článkem řetězu, jehož konec je v knižních velkoobchodech.
Robert: Ať tím či oním způsobem, jsi se účastnil dění na sf a fantasy scéně od 70. let. Jak vidíš evoluci tohoto žánru, kam se ubírá?
Wayne: Nemám dojem, že by to s těmihle žánrovými dvojčaty vypadalo moc dobře a prodejní čísla jsou jen jedním z vypovídajících faktorů. Mé pojetí sf/fantasy je velmi staromódní. Upřednostňuju starou školu bohatou na popisy a se silným faktorem čtenářského údivu a fascinace „co si to na něj zase vymysleli“. Žádné hlubokomyslné introspekce. Nemám ani rád, když se někdo snaží sf/f propriety umístit do současnosti. Takový prostě jsem. Nějakou dobu jsem měl dojem, že by se tyhle žánry mohly vymanit ze své subkultury a infiltrovat masovou čtenářskou populaci, ale asi jsem se mýlil.
Když se podíváte na díla, která vnímáme jako průlomová, nejde většinou o přepracování starých témat. 2001, Duna, Blade Runner, Umírat v nitru, ta všechna doslova bořila stará paradigmata, ale podobně silné téma se už dlouho neobjevilo. Jen pár PC hrám se podařilo vytvořit si svou vlastní silnou niku, ale obecně je počet klonů Pána prstenů a Hvězdných válek ostudně velký. Kolik knížek o elfech jde vůbec přečíst? Kolik musí být popsáno papíru o hvězdných lovcích odměn nebo lesbických upírkách, aby se vydavatel cítil dostatečně ve vatě? A lidi se diví, jak je to možné, že se z sf/f stala taková stojatá bažina.
Robert: Jsi jedním z mála autorů, kteří si svou knihu také sami opatřili kresbami. Cover art je v žánru fikce dost silné téma. Jak se díváš vliv cover artu na prodejnost, na fantasy obálky dělané podle stejného kopyta nebo na rozdílné edice pro vnitrostátní a mezinárodní trh?
Wayne: Asi by bylo ode mě pěkně hloupé, kdybych nevyužil příležitost dělat cover mé vlastní knihy! Koho by si na to asi najali? Ale vážně, o problematice coverů bych mohl mluvit hodně dlouho a pochybuju, že je na to prostor. Jen krátce – mou filosofií bylo vždy kresbou pozdvihnout příběh, dodat mu tolik věrohodnosti, kolik si zaslouží. SF i fantasy mají možná více vlivu, než si lidé připouštějí. Proč nepřimět lidi, že to, co si pročítají v autobuse cestou ze školy, je něco víc, než běžná žánrová knížka? Věřím, že pokud knihu zpracujete tak, aby působila více jako mainstream, uvidíte nárůst v prodeji. Pravověrní fanoušci si ji koupí tak jako tak. Kdysi v 60. letech v tomhle vynikal Bantam se svými vkusnými a přesto vzrušujícími covery, které v sobě slučovaly dobrou typografii a poutavou ilustraci. I dnes, pokud na nějakou knihu z té doby narazíte, její kvalita vás doslova zaskočí. Podobně elegantní práci už dnes nevidím. Ovšem, jde jen o můj subjektivní názor, který se mnou mnozí nebudou sdílet. Posledně když jsem byl v UK, prohlížel jsem si police s knihami a žasl nad rozdílností, se kterou k jejich zpracování naše dva národy přistupují. Bylo by na dlouho, rozebírat jednotlivé rozdíly, rozhodně se nelišíme jen akcentem. Líbí se mi mnoho věcí ze zámoři, možná ještě víc, než našich domácích. Ale možná je to jen tou nevyslovitelnou rozdílností, která mě fascinuje, ne kvalitativními rozdíly.
Robert: Napadají tě nějaké předsudky o umělcích, které by jsi rád vyvrátil? Třeba i z pozice spisovatele.
Wayne: Celý život jsem se snažil vystupovat jako úplně normální chlapík. Nenajdete na mě žádné výstřední bohémské oblečení nebo tetování, takový nejsem. Věřím, že kreativita je někde hluboko v člověku, neodráží se v jeho vzhledu. Je to tak osobní, že bych o tom i nerad vypovídal navenek svým vzhledem. V době, kdy jsem pracoval na pekle, nejspíš bych lidi pěkně vyděsil, kdyby se to na mě nějak vnějškově odráželo. Kdejaký výstřední týpek si myslí, že je na něj někdo zvědavý, ale za mě hovoří mé dílo. Někdy mají lidi dost zvláštní představy o tom, co to znamená být malíř nebo spisovatel. Představy, které se rodí z nevědomosti. Když jsem byl sotva náctiletý a prezentoval se někde s mými výtvory, ptali se mě, co jsem si musel vzít, abych něco takového vytvořil. Jako by bylo úplně vyloučené, nakreslit něco bez toho fetu, ale mě drogy nikdy nezajímaly. Někde jsem četl, že podobně se ptali i H.G. Wellse. Je dost neférové předpokládat, že bez drog bychom nebyli schopni tvorby. Jediná věc, na které jsem závislý, je má představivost.
Robert: Dobře řečeno. Na co se tě ještě nikdo nezeptal a ty by sis přál, aby to udělali?
Wayne: „Wayne, ty jsi po plastice nebo ses tak krásný už narodil?“ Na to bych musel skromně zakoulet mýma laníma očima.
OTÁZKA: LOL. Máš mimo psaní a kreslení ještě jiné koníčky?
Wayne: Koukám na filmy, kecám s kamarády, barvím figurky 54 mm Římanů, stavím modely tanků, čtu, množím se – nic zvláštního.
Robert: Jaké tituly bychom našli v tvé knihovničce?
Wayne: V poslední době jsem, co se četby týče, dost vybíravý. Nejvíc si asi užiju historická díla, žánr, který hodně formoval můj pekelný cyklus. Právě teď čtu Warriors of God Jamese Restona Jr. Dále Stevena Pressfielda – pročetl jsem se do půlky jeho Afghan Campaign. To se mi moc líbí. Na čestném místě mé knihovny jsou pak Thirteen Richarda K. Morgana a Algebraist Iaina Bankse. U obou těchto autorů obdivuji jejich celistvé vidění a spisovatelskou obratnost. Když mám správnou náladu, vracívám se ke knihám z cyklu Chung Kuo Davida Wingrova. To je má oblíbená současná SF série a podle mě dosti nedoceněná.
Robert: Věděl jsem jistě, že “Thirteen” bude ve tvém čtenářském deníčku a trefil jsem se. Řekneš nám ještě něco?
Wayne: Snad jen – díky za váš zájem o God’s Demon a příležitost podělit se o pár myšlenek.
přeložil: petruschka